Ötztálské Alpy  foto Jana Střihavková a Robin Baum

  Vent (1896 m) - Vernagthütte (2766 m) - Fluchtkogel (3500 m) - Brandenburgerhaus (3272 m)

  - Oberer Guslarjoch (3361 m) - Vent

Něco pro dámy… Vzhledem k tomu, že většina odvážných, skialpinismu holdujících chlapů má většinou i nějakou křehčí polovičku, kterou se s větším či menším úspěchem snaží přitahnout k tomutéž, je Ötztalské údolí docela ideálním prostředkem jak toho dosahnout (nechce-li křehkou dívku odradit na samém počátku nějakými krkolomnými výstupy a bláznivými sjezdy), ovšem vystihne-li se počasí a sněhové podmínky… Na přelomu dubna a května 2001 bylo počasí nádherné a sněhové podmínky od 2000-2200m.n.m. slušné. To byla na počátku našeho putování sice trochu potíž, poněvadž rakouská víska Vent (jinak také konec světa, silnice tu totiž doopravdy dál nevede a vůně chlévské mrvy je všudypřítomná…) leží poněkud nížeji a to znamenalo nahodit lyže na batohy, nasadit skialpové boty na nožky (nechtěl-li se člověk po horách vláčet s nadbytečnými trekovkami v báglu) a hybaj při cca 25° C v plné zbroji z Ventu kolem statku a hotelu Rofenhöhe do těch 2000m za sněhem. Útěchou při těchto útrapách byly alespoň bílé a fialové krokusy kvetoucí v neuvěřitelném množství všude okolo. Když se konečně objevil první souvislý sníh, pravda ještě značně mokrý, začalo to vypadat přeci jen jako skialpinismus a ne jako turistický výlet dvou pošahanců, trénujících pochod se zátěží (něco jako cvičení CO). Pravda, výstup na chatu s převýšením téměř 1000 m není úplně ideálním prvním skialpinistickým zážitkem, vzhledem k poměrně nízkému stoupání terénu (vyjma opravdu ojedinělých, přesto nepříliš přehnaně strmějších úseků) je dosti nekonečný, nám trval asi 5 hodin. Já to s trénováním fyzičky rozhodně nepřeháním a přežila jsem to, takže předpokládám, že přežijí i jiné… Milá křehčí polovičko, těsně před cílem totiž zjistíš, že ač máš pocit, že už toho máš opravdu dost a že dál už moc dlouho šlapat nevydržíš, to nejlepší tě teprve čeká. Vysněnou chatu Vernagthütte totiž naprosto nelogicky postavili nahoře v sedle, asi o 200 m výš, do něhož musíš ještě vystoupat. Naštěstí je tam vyšlapaná stopa a tak strmě se to tváří jen zezdola. Rozhodně tě budou popohánět němečtí a jiní důchodci, šlapající sice pomalu, zato stále a to srovnání se sebou samou ti nedá… A stojí to zato. Na chatě mají všechno čeho se ti právě nedostává. Teplo, čaj, pivo, jídlo, postel… Ceny samozřejmě západní, s tím se už ale asi počítá předem, navíc bych řekla, že dole v restauracích je dráž. My jsme se tu vyskytli v době prvomájového svátku, tudíž bylo narváno k prasknutí a k mému zklamání na nás dva vybylo jen jedno místo na palandě ve winterraumu. Částečně ale vlastní vinou, protože díky nepříliš dobré znalosti jazyka jsme se nechali předběhnout jinými. Zase nás to vyšlo jen na 5,-DM a to bylo taky příjemné. Ráno jsme se probudili do fantastického dne a to už začínáš "tomu svýmu" odpouštět všechna včerejší příkoří. A když se ještě nechá přesvědčit, že původní plán opravdu nebyl výstup na Wildspitzi, ale na Fluchtkogel, nezkalená radost z krásného dne je zaručena. Výstup je to pozvolný, nádhernými bílými pláněmi, lemovanými mírumilovně vyhlížejícími kopci a hlavně nepříliš dlouhý. Cca 3 hodinky. Maximálně. Fluchtkogel vyhlíží taky velice sympaticky, i průměrný lyžař si ten sjezd vychutná, výhled z vrcholu na bezpečně vzdálenou Wildspitze překrásný. Jen těch německých důchodců je tam zbytečně moc. Člověk z nich má trochu mindrák, když ho předběhnou… Mimo svátky je to ale asi lepší. Náš další plán byla chata Branderburgerhaus, v tomto období již uzavřená, s přístupným winterraumem - něco pro dobrodružně laděného a spořivého našince! Po sjezdu z Fluchtkogelu následoval mírný sjezd plání (viz foto) a pak strmý, ale nedlouhý výstup svahem k chatě. Dorazili jsme sem po poledni a dál jsme už neplánovali, takže nás čekalo už jen příjemné nicnedělání a pojídání zásob. Počasí bylo tak suprové, že se dalo u chaty opalovat! Nikdo kromě nás tu nebyl, západní skialpinisté to asi nemají zapotřebí, nocovat na chatě, která jim neskýtá moc pohodlí. Intimčo nám ale kvečeru přece jen pokazilo 6 zbloudivších Francouzů z Paříže. Trochu jsme pokecali, anglicky uměl jen jeden a šlo se na kutě. Připomínám, že spacák je pro křehké stvoření rozhodně příjemnější než kousavé deky, které je však možno využít, nechceli se vám ho s sebou tahat. Třetí den následoval návrat plání, snadný přechod přes Oberguslarjoch, parádní sjezd kolem Vernagthütte a další sjezd jen s krátkými "šlapacími" úseky zpět do Ventu. V místech, kde už sníh pomalu končil to bylo s přecházením trávy a bláta trochu krkolomnější a kus před Rofenhöhe musely lyže zase pěkně zpátky na batohy, ale výlet to byl fantastickej! V takových chvílích jsem "tomu mýmu" docela vděčná, že mi ty lyže pořídil… Milé dámy, které jste se už taky nechaly zlákat, popř. to máte ve vážném úmyslu, radím, nešetřte (a nebo nenechte "ho" šetřit) na svých skialpových botách. Nevyplatí se to. Nemusíte mít skvělý, nový lyže, dají se využít i postarší sjezdovky, hůlky pro takovéhle pohodové výlety postačí i obyč sjezdařské, nemusejí být drahé teleskopické, oblečení se dá koupit dobré za nižší ceny než je to nejlepší, ale ty boty jsou základ! Jak tlačej a dělaj puchejře, dokážou otrávit i ten nejhezčí a nejpohodovější výlet! A ještě něco moudra k výletům v Ötztálu začínajících z Ventu (dají se odtud pořádat i jinými směry, např. na Martin Busch Hütte a dál): V případě, že přijedete do Ventu příliš pozdě, abyste ještě mohli vyrazit do hor, popř. vám v tom zabrání jiné okolnosti, ve vsi žije jakýsi pan Eberhardt a má pension téhož názvu v němž poskytuje tzv. ubytování pro Bergsteigery (horolezce) se snídaní asi za 15,- DM. Bydlení je to pro našince luxusní, palandy pro 4 osoby na jednom pokoji, společné toalety a koupelna jako v hotelu, snídaně typu švédský stůl. Cena ve Ventu a blízkém okolí bezkonkurenční.