Tři vrcholy kolem 3500 metrů v březnových Otztalských Alpách

Účastníci: Robin Baum, Vladimír a Michal Smržovi, Jan Pala

Nepostradatelné vybavení:

Členství v Alpenvereinu, mapa Kompass 43 Otztalské Alpy Komplet pro pohyb na ledovci – mačky, cepíny, sedák, prusíky, karabiny a lano

Skialpinistická výstroj, náhradní tulení pásy

Peníze na zaplacení poplatků za “panomaratische strasse” a ubytování ve winterraumech.

Dostatečné zásoby piva a slivovice

Podél řeky Faggen-B. stoupáme autem do Kaunertalu a z něho dále přímo na jih po “panomaratische strasse”. Před odjezdem do Otztalu je dobré se informovat o aktuální situaci, abychom nebyli překvapeni, že silnice je zcela uzavřena pro svou neprůjezdnost a zasypání lavinami.

Pokud je silnice otevřena a pokračujeme vzhůru údolím, čeká nás zanedlouho další překvapení – několika náročnými serpentinami nastoupáme k přehradě Gepatschspeilecher s hladinou ve výšce 1767 metrů (pokud je ovšem plná). Máme před sebou poslední necelé tři kilometry, než auto zaparkujeme na ploše u velké cestářské boudy či stodoly. Opouštíme vůz a snažíme se protáhnout ztuhlé svaly. Objevují se cestáři – nevadí jim, že auto necháváme na jejich parkovišti a ještě dodávají meteorologickou prognózu na následující tři dny…

Podmínky vypadají celkem ideálně – slunce peče a sněhu je dost. Lepíme tulení pásy a přímo od auta vyrážíme na lyžích. Zpočátku šlapeme téměř po rovině přímo na jih, poté se stáčíme doleva a po spíše tušeném potoku začínáme zpočátku úzkým ohraničeným údolím stoupat. Záhy se výhled opět rozšiřuje a na skalním ostrohu vysoko nad námi je patrná chata Rauhekopfhutte (2731 m).

Dostáváme se na začátek ledovce, vedro už je téměř neúnosné… Objevují se první jasně čitelné trhliny, které po většinou kryje velmi silný sněhový most. Robinovi s Vladimírem se začíná lepit sníh na tulení pásy – jako trénink je dobré, že nohama taháte několik kilogramů sněhu navíc, požitek je však mizerný. S Michalem (má nové tuleňáky) jsme zatím v pohodě, a tak prošlapáváme stopu. Za druhou dvojicí však zůstávají ve sněhu dvě asymetrické různě hluboké díry. Vladimír to nakonec nezvládá jako první, sundává pásy, vytahuje vařič a chce je nad plamenem sušit. Mě se dosud sníh na pásech vyhýbal, tak mu neprozřetelně půjčuji svoje náhradní. Pokračujeme dále a během patnácti minut mám sněhem obalené pásy jako už ostatní s výjimkou Vladimíra… Za velkého psychického vypětí docházíme k ledopádu, jehož pravou nerozbitou částí rychle získáváme výšku v různě dlouhých traverzech. Konečně u chaty! Vevnitř se vytahují vařiče a rychle se střídá vaření čaje s polévkami, špagetami, salámem a dalším jídlem.

V noci je venku tyfus, takže to možná vzdáme a pojedeme domů. Ranní probuzení však bylo nádherné, obloha bez mráčku s výjimkou prstence mraků kolem Fluchtkogelu. Balíme a rychle vyrážíme.

Je pořádná kosa, ale vyhlídka nádherného počasí nás žene na ledovcové plato. Obrovská plocha – ideální na trénink běžců na lyžích, ale na skialpech poněkud moc jednotvárné. Míříme na jihozápad a neznatelně nabíráme výšku. Výrazným zpestřením se stává výstup na předvrchol a z něho potom náročné traverzy ledovým svahem na vrchol Weißespitze mající kolem 3500 m. Po dosažení vrcholu následuje obligátní focení a příprava ke sjezdu. Sjíždíme na severovýchod a poté se stáčíme zpátky k jihu. Sjíždíme na ledovcové plato a nastává největší “onanie” dnešního dne – několikakilometrový nekončící rovinatý přejezd po rakousko-italské hranici ke skupině vrcholů Hintereis. Všechny vypadají dobře, ale vybíráme si prostřední z nich – 3451 metrů vysoký Mittl. Hintereis-Sp. Prvotní směr výstupu a sjezdu nevzbuzuje důvěru, neboť ledem pokrytý svah se sklonem v dolní části přes 50 stupňů a výše téměř kolmý se nezdá být optimálním. Kopec tak kousek traverzneme, lyže jdou na batoh, na nohy mačky a do rukou cepíny. Scházíme se u vrcholu a následuje sjezd. Přibližně kopírujeme výstupovou trasu. Robin už po rovině pokryté rozrytými ledovými “šupinami” míří k chatě Brandenburger Haus (3272 m). S Michalem slalomem dokončuji sjezd, zatímco Vladimír to odvážně pouští ještě vysoko ve svahu přímo dolů, aby toho vzápětí litoval.

“Rychlost byla úžasná, rovina pokrytá rozbrázděným ledem mi však dala zabrat a celou dobu jsem si jenom přál, abych tu šílenou jízdu přežil, podařilo se mi nějak zastavit bez brutálního pádu, přežily to kolena a nebyl jsem vytřepaný z podoby. Už bych to nechtěl opakovat,” svěřoval se po úspěšném zastavení Vladimír.  

Přejíždíme Kesselwandjoch (3222 m) a Brandenburger Haus se nyní tyčí 50 výškových metrů nad námi. Lyže a hůlky zapichujeme do sněhu a hurá k chatě. Při střídání hlubokého sněhu a šutrů vystoupáme k chatě.

 Ráno uklízíme winterraum a rychle sestupujeme k lyžím. Může být něco pod –15 stupňů, když se snažíme lepit pásy na totálně zmrzlé lyže pokryté ledem. Kupodivu to jde, ne však nadlouho. Při stoupání na Fluchtkogel (3500 m) se v jednom z mnoha traverzů uvolňuje tuleňák mě a Vladimírovi. Smůla, že je to zrovna v úseku vypadajícím na efektivní deskovou lavinu. Rychle se snažíme nepříliš bezpečné místo opustit a vypadnout nejlépe směrem nahoru.

Fluchtkogel vypadá jako fajný kopec, ale je brzo ráno a velká kosa, takže se příliš nezdržujeme. Přepínáme skelety a zapínáme lyže a následuje parádní sjezd zpátky téměř k Hausu, pod nímž jsme zanechali batohy. Je před námi poslední část – dostat se zpátky do údolí k autu. Rovina, mírný sjezd, rovina, mírný sjezd, než se dostáváme nad ledopády. Odtud jsou dvě možnosti – bezpečnou normálkou k výstupové trase k chatě Rauenkopfhutte a kopírováním výstupu dolů. Druhou cestou, použitelnou JEN za VÝJIMEČNĚ dobrých podmínek, je sjezd pravou částí ledopádu. Vynikající podmínky jsou opravdu nepostradatelné, neboť kromě tradičních ledovcových trhlin je sjezd permanentně ohrožován lavinami ze západního svahu hřebene spojujícího Schwarze Wand (3100) a Schwarzwand-Sp. (3467 m). Dolů se trasa napojuje na výstupovou stopu.

U konce ledovce a na sněhových polích pod ním je opět nesnesitelné vedro a rychle přejíždíme k autu. Po nezbytném občerstvení nasedáme do auta a nabíráme směr Česká republika…

Za zúčastněné zapsal Jan Pala