Tři vrcholy kolem 3500 metrů v březnových Otztalských Alpách Účastníci: Robin Baum, Vladimír a Michal Smržovi, Jan Pala Nepostradatelné vybavení: Členství
v Alpenvereinu, mapa Kompass 43 Otztalské Alpy Komplet pro pohyb
na ledovci – mačky, cepíny, sedák, prusíky, karabiny a lano Skialpinistická
výstroj, náhradní tulení pásy Peníze
na zaplacení poplatků za “panomaratische strasse” a ubytování
ve winterraumech. Dostatečné
zásoby piva a slivovice Podél
řeky Faggen-B. stoupáme autem do Kaunertalu a z něho dále přímo
na jih po “panomaratische strasse”. Před odjezdem do Otztalu je
dobré se informovat o aktuální situaci, abychom nebyli překvapeni,
že silnice je zcela uzavřena pro svou neprůjezdnost a zasypání
lavinami. Pokud
je silnice otevřena a pokračujeme vzhůru údolím, čeká nás
zanedlouho další překvapení – několika náročnými
serpentinami nastoupáme k přehradě Gepatschspeilecher s hladinou
ve výšce 1767 metrů (pokud je ovšem plná). Máme před sebou
poslední necelé tři kilometry, než auto zaparkujeme na ploše u
velké cestářské boudy či stodoly. Opouštíme vůz a snažíme se
protáhnout ztuhlé svaly. Objevují se cestáři – nevadí jim, že
auto necháváme na jejich parkovišti a ještě dodávají
meteorologickou prognózu na následující tři dny… Podmínky
vypadají celkem ideálně – slunce peče a sněhu je dost. Lepíme
tulení pásy a přímo od auta vyrážíme na lyžích. Zpočátku šlapeme
téměř po rovině přímo na jih, poté se stáčíme doleva a po spíše
tušeném potoku začínáme zpočátku úzkým ohraničeným údolím
stoupat. Záhy se výhled opět rozšiřuje a na skalním ostrohu
vysoko nad námi je patrná chata Rauhekopfhutte (2731 m). Dostáváme
se na začátek ledovce, vedro už je téměř neúnosné… Objevují
se první jasně čitelné trhliny, které po většinou kryje velmi
silný sněhový most. Robinovi s Vladimírem se začíná lepit
sníh na tulení pásy – jako trénink je dobré, že nohama taháte
několik kilogramů sněhu navíc, požitek je však mizerný. S Michalem
(má nové tuleňáky) jsme zatím v pohodě, a tak prošlapáváme
stopu. Za druhou dvojicí však zůstávají ve sněhu dvě asymetrické
různě hluboké díry. Vladimír to nakonec nezvládá jako první,
sundává pásy, vytahuje vařič a chce je nad plamenem sušit. Mě
se dosud sníh na pásech vyhýbal, tak mu neprozřetelně půjčuji
svoje náhradní. Pokračujeme dále a během patnácti minut mám sněhem
obalené pásy jako už ostatní s výjimkou Vladimíra… Za
velkého psychického vypětí docházíme k ledopádu, jehož
pravou nerozbitou částí rychle získáváme výšku v různě
dlouhých traverzech. Konečně u chaty! Vevnitř se vytahují vařiče
a rychle se střídá vaření čaje s polévkami, špagetami,
salámem a dalším jídlem. V noci
je venku tyfus, takže to možná vzdáme a pojedeme domů. Ranní
probuzení však bylo nádherné, obloha bez mráčku s výjimkou
prstence mraků kolem Fluchtkogelu. Balíme a rychle vyrážíme. Je
pořádná kosa, ale vyhlídka nádherného počasí nás žene na
ledovcové plato. Obrovská plocha – ideální na trénink běžců
na lyžích, ale na skialpech poněkud moc jednotvárné. Míříme na
jihozápad a neznatelně nabíráme výšku. Výrazným zpestřením
se stává výstup na předvrchol a z něho potom náročné
traverzy ledovým svahem na vrchol Weißespitze mající kolem 3500 m.
Po dosažení vrcholu následuje obligátní focení a příprava ke
sjezdu. Sjíždíme na severovýchod a poté se stáčíme zpátky k jihu.
Sjíždíme na ledovcové plato a nastává největší “onanie”
dnešního dne – několikakilometrový nekončící rovinatý přejezd
po rakousko-italské hranici ke skupině vrcholů Hintereis. Všechny
vypadají dobře, ale vybíráme si prostřední z nich – 3451
metrů vysoký Mittl. Hintereis-Sp. Prvotní směr výstupu a sjezdu
nevzbuzuje důvěru, neboť ledem pokrytý svah se sklonem v dolní
části přes 50 stupňů a výše téměř kolmý se nezdá být
optimálním. Kopec tak kousek traverzneme, lyže jdou na batoh, na
nohy mačky a do rukou cepíny. Scházíme se u vrcholu a následuje
sjezd. Přibližně kopírujeme výstupovou trasu. Robin už po rovině
pokryté rozrytými ledovými “šupinami” míří k chatě
Brandenburger Haus (3272 m). S Michalem slalomem dokončuji
sjezd, zatímco Vladimír to odvážně pouští ještě vysoko ve
svahu přímo dolů, aby toho vzápětí litoval. “Rychlost
byla úžasná, rovina pokrytá rozbrázděným ledem mi však dala
zabrat a celou dobu jsem si jenom přál, abych tu šílenou jízdu přežil,
podařilo se mi nějak zastavit bez brutálního pádu, přežily to
kolena a nebyl jsem vytřepaný z podoby. Už bych to nechtěl
opakovat,” svěřoval se po úspěšném zastavení Vladimír.
Přejíždíme Kesselwandjoch (3222 m) a Brandenburger Haus se nyní tyčí 50 výškových metrů nad námi. Lyže a hůlky zapichujeme do sněhu a hurá k chatě. Při střídání hlubokého sněhu a šutrů vystoupáme k chatě. Ráno
uklízíme winterraum a rychle sestupujeme k lyžím. Může být
něco pod –15 stupňů, když se snažíme lepit pásy na totálně
zmrzlé lyže pokryté ledem. Kupodivu to jde, ne však nadlouho. Při
stoupání na Fluchtkogel (3500 m) se v jednom z mnoha
traverzů uvolňuje tuleňák mě a Vladimírovi. Smůla, že je to
zrovna v úseku vypadajícím na efektivní deskovou lavinu.
Rychle se snažíme nepříliš bezpečné místo opustit a vypadnout
nejlépe směrem nahoru. Fluchtkogel
vypadá jako fajný kopec, ale je brzo ráno a velká kosa, takže se
příliš nezdržujeme. Přepínáme skelety a zapínáme lyže a následuje
parádní sjezd zpátky téměř k Hausu, pod nímž jsme
zanechali batohy. Je před námi poslední část – dostat se zpátky
do údolí k autu. Rovina, mírný sjezd, rovina, mírný sjezd,
než se dostáváme nad ledopády. Odtud jsou dvě možnosti – bezpečnou
normálkou k výstupové trase k chatě Rauenkopfhutte a kopírováním
výstupu dolů. Druhou cestou, použitelnou JEN za VÝJIMEČNĚ dobrých
podmínek, je sjezd pravou částí ledopádu. Vynikající podmínky
jsou opravdu nepostradatelné, neboť kromě tradičních ledovcových
trhlin je sjezd permanentně ohrožován lavinami ze západního svahu
hřebene spojujícího Schwarze Wand (3100) a Schwarzwand-Sp. (3467
m). Dolů se trasa napojuje na výstupovou stopu. U
konce ledovce a na sněhových polích pod ním je opět nesnesitelné
vedro a rychle přejíždíme k autu. Po nezbytném občerstvení
nasedáme do auta a nabíráme směr Česká republika… Za zúčastněné zapsal Jan Pala |