Horolezecký tým expedice na Cho Oyu, podzim 2000
(vrchol: 2.10.-Václav Pátek, 5.10.-Jan Kalousek, Vladimír Smrž;
V.Smrž se týž den stal prvním Čechem, který sjel osmitisícovku na lyžích)

PRAHA 20.října - Ještě než se úspěšní horolezci z Cho Oyu vrátili domů do Čech, poprosily Horolezecké noviny Janu Střihavkovou, přítelkyni Robina Bauma, zda by neprozradila něco o karlovarské části týmu, kterou dobře zná. S vědomím, že horolezci nemají rádi, když se o nich moc mluví, ale že Ti, co o nich čtou, by je zas chtěli "znát" trochu víc, kuly noviny a Jana S. společně pikle.
    Píše Jana Střihavková:

    Ahoj Horolezecký noviny,
    Tak jsem si řekla, že zasednu k těm "životopisům", ať to mám z krku... Nevím jak budete spokojený, pač nemám přesně představu, jakou vy máte představu, tak to vemu trochu úředně a trochu "po svým". Nějak si to už přeberete. O Robinovi toho vím samozřejmě nejvíc, tak to asi bude rozmáchlejší...

Vladimír Smrž - 35 let, K. Vary, člen HO Slovan K. Vary. K jeho koníčkům patří vodáctví, cyklistika, lezení na skalách (v horách nikdy nelezl a ani na skalách nemá nějaké výrazné výstupy, spíš takový ty klasiky, ale rozhodně postupně "zvyšuje laťku") a samozřejmě skialpinismus. Lyžovat začal zhruba ve dvaceti letech a se samotným skialpinismem někdy v polovině devadesátých let a je podle Robina (Bauma - pozn. redakce) tím přírodním talentem, kterému všechno "jde samo", rok od roku se výrazně zlepšuje, takže v Tatrách již sjíždí i velmi extrémní sjezdy, má za sebou několik výstupu a sjezdů i v Alpách (viz Robin), na lyžích jsou s Robinem partneři. Jeho nejvýraznějším úspěchem je výstup a sjezd z vrcholu Tarke Kang (Glacier Dome, 7202 m) v roce 1998 a nyní samozřejmě Cho Oyu.
    Moje pozn.: Vladimírovou velkou předností je jeho neohroženost, prostě si věří, dokáže velice dobře odhadnout svoje možnosti a nechybí mu odvaha. Je to spíš kliďas, ale ne stoik, ovšem zásadně nic nestíhá, takže když se řekne "ve čtyři", v pět se možná vyrazí... S Robinem jsou partneři na lyžích a velice dobře si na nich rozumí a vzájemně se doplňují. Pokud se týče schopností "sjet to", jsou si dnes už asi naprosto rovnocenní. Vladimír se spíš spoléhá na Robinova rozhodnutí a nechává se vést a naopak Robin se jím nechává tak trochu "vyhecovávat" k větším výkonům (to je aspoň můj dojem...).

    Josef Peterek - 48 let, pochází z Opavy, žije v Mariánských Lázních, je výborný lezec jak na skalách, tak v horách, má mnoho výstupů v Tatrách a Alpách (mj. Eiger - má rekord v sestupovém čase - ten let prej netrval dlouho, delší to bylo v nemocnici).
    Moje pozn.: Pepíka znám už od předchozí expedice na Tarke Kang, je to trochu divoch, až bohém (doma to s ním maj asi dost těžký...) a dost svéráz, tímpádem trochu "nepředvídatelnej" zato však skládá básně - takže poeta výpravy - pro horolezce asi trochu netypické, ale jinak je to stejný "zvíře" jako ty ostatní .

    "Doktor", Mudr. Libor Chrastil - chirurg karlovarské nemocnice, 40 let. Libor je velký fanda do hor, provozuje VHT a cyklistiku (velmi intenzivně), má výbornou fyzičku, ambice na vrchol neměl. Jeho "životním snem" je poznat Nepál, Tibet a vůbec Himaláje, také atmosféru "opravdové expedice" a celá věc ho zajímá také z profesionálního hlediska lékaře (s sebou táhli díky němu dva sudy s léky a lékařským vybavením, včetně přetlakové komory a operačních nástrojů...)
    Moje pozn.: Doktora znám poměrně krátce, asi půl roku, přihlásil se "dobrovolně" na základě informace od jednoho jiného našeho kamaráda, nabídl se "jako felčar", takže tak moc toho o něm nepovím, rozhodně ale mezi tou "horolezeckou zvěří" působí naprosto opačným dojmem "slušňáka" a "intouše", hraje na klavír a ze všech nejvíc na něm bylo vidět, jak strašně se těší. Jen tak mezi námi - ty ho tam asi pěkně zkazej. :-)

    Pavel Machovec - 40 let, letecký konstruktér, žije v Třebíči, pracuje v Praze. Výstupy v Tatrách, Alpách, účastník výpravy na Island Peak v údolí Solo Khumbu e expedice Jiřího Nováka Tibet 1996 na Cho Oyu.
    Moje pozn.: Viděla jsem ho jen jednou a je to člověk velice nemluvný a nenápadný. Tipuju ho sice na velkého individualistu, ale současně spolehlivce a člověka velmi zodpovědného (jak ostatně naznačovaly přípravy expedice...), z čehož plyne, že o něm dohromady nic nevím. Přihlásil se na základě informace od J. Nováka (ČHS), do té doby se s žádným z kluků neznal.

    Miro Pelc - o něm se píše v Encyklopedii horolezectví a asi o něm víte od Vaška Pátka, tak tedy jen moje pozn.: Bavič výpravy a lidový vypravěč a hrozně ukecanej chlap, ale skvělej.

   

Robin Baum - 31 let, člen HO Slovan K. Vary.
    Asi od pěti let lyžuje, v dětství a raném mládí závodně za Ski klub Karlovy Vary a jak sám říká: "... bez větších úspěchů ... zas takovej talent sem nebyl..." (Lyžuje ale samozřejmě skvěle a velmi stylově).
    Myslím, že zhruba ve dvanácti letech se "zahleděl" do horolezení. Opět dle vlastních slov si všechno co umí, musel těžce vydřít, protože opět: " ...takovej talent sem nebyl...".Písek mu moc nesedí ale na "druhým"přelezl dost těžkých cest. Rozhodně inklinuje víc k horám. K jeho největším horolezeckým úspěchům patří S stěna Triglavu (toho si cení asi nejvíc), výstupy na Kavkaze (S stěna Tetnuldu a další) a v Alpách (např. Piz Badile, Piz Cengalo, Petit Dru a Dolomity). A dál samozřejmě spousta letních i zimních výstupů v Tatrách (např. S stěna Malého Kežmarského štítu). Není zrovna úplný horolezecký eso ( ...zas takovej talent není...), ale rozhodně se dá říct, že hory jsou jeho životním stylem a filozofií (a podle toho to taky vypadá ...mají vždycky přednost). Co je na něm možná ještě zajímavé, je fakt, že jeho pojetí horolezectví se víc blíží pojetí v 50-tých letech (jeho velké vzory jsou H. Buhl, R. Kuchař apod.) než současným módním trendům.
    V posledních letech se ale víc než lezení věnuje skialpinismu, se kterým se setkával při lezení v Tatrách a který mu zcela učaroval, protože představuje spojení obou jeho vášní a zhruba koncem osmdesátých let (asi 88 nebo 89 - přesně nevím) "to" začal zkoušet sám a poté, co jednoho krásného dne prošel "náročným testem" tatranských skilapinistů (sjezd kteréhosi z příšerných strmých tatranských žlabů), byl "přijat mezi Slováky" a absolvoval nejrůznější extrémní sjezdy společně s T. Hromádkou a dalšími. Později se stal jeho "stálým partnerem na lyžích" Vladimír Smrž, který v té době se skialpinismem začínal a společně pak zdolali další vrcholy a žlaby v Tatrách (např. z poslední doby: Gerlach,Vysoká, Jahňačí št., Satan, Kolový št. atd. atd.) a v Alpách, kde se jedná spíše, než o extrémní sjezdy, o takové ty nekonečné choďáky s velkým převýšením (např. Monte Rosa, oblast Mont Blancu, Ortler, Ötztal, Bernina - jeho oblíbená oblast). Největším úspěchem je samozřejmě sjezd z vrcholu Tarke Kangu (Glacier Dome, 7202 m) v r. 1998.
    Je to vyloženej kliďas, dokonce až Sfinga - na něm málokdy poznáš, co si doopravdy myslí. Někdy mám dojem, že je asi robot, protože má minimální potřeby, snad nikdy mu není zima, nemá hlad a žízeň. Za jeho zásadní "přednost" považuju to, že má vrozenej cit pro hory a "jejich náladu", dokáže "vycítit nebezpečí" (on sám tomu říká, že "má strach"), takže s ním má člověk v horách pocit velké jistoty (horší je, že on tu jistotu mívá i tam, kde já dřevěním strachy ...to pak mívám chuť "vraždit") a má navíc strašně moc nastudováno z literatury o horách. A další jeho výrazná vlastnost je spolehlivost - když něco slíbí, může se přetrhnout (a já jeho ... to jdou totiž stranou i třeba moje narozeniny ...). Aby ale nevypadal jako klaďas z americkýho seriálu: když je "mezi svejma", tj. horolezcema, z toho naprosto seriózního mladého muže se stává naprostý zvíře a dokonale zapadá, že jenom zíráš...
    Asi vzhledem ke své povaze bývá Robin jaksi automaticky stavěn při všech skialpinistických výpravách (a to jak jejich "pánských", tak i společných, kdy berou "nás ženský") do role vůdce a nakonec to tak dopadlo i při obou expedicích. Je to takovej bejk (ostatně i podle znamení zvěrokruhu), kterej když se zabejčí, nic s ním nehne. Naopak. Většinou hne on s něčím.

    (Jak to vypadalo před expedicí Tarke Kang (Glacier Dome, 7202 m, podzim 1998) - pozn. redakce:) Tak nějak to taky bylo na Silvestra 1996 na Brnčálce v Tatrách, kdy se chytil toho "opileckého nápadu" vypravit se do "pořádných hor". Ze všech tehdejších aktérů zbyli nakonec jen Robin a Vladimír, k nim se přidali a vytrvali ještě Láďa Prieložný (HS Nejdek - Krušné Hory) a Pepík Peterek. Ostatní odpadli velmi brzy. Tehdy bylo všechno o to těžší, že vlastně neměli ani zkušenosti ani příliš mnoho informací, proto je museli, tedy spíš Robin, pracně sbírat. Nejvýrazněji mu pomohl Jiří Novák (předseda ČHS) a po té, co sešlo z plánu jet na Chogolisu (tam, co zahynul Hermann Buhl...) kvůli válečnému konfliktu, doporučil horu Tarke Kang (také Glacier Dome 7202 m) jako vhodnou pro "začátečníky".
    Kdo nikdy neorganizoval takovou expedici, těžko si dovede představit, co to obnáší (já jsem tomu byla hodně blízko a přesto nevím zdaleka o všem). ...Kolik se toho musí zařídit a vyřídit (na kolik jenom přijdou ty telefony a benzín...). Nejhorší situace ale nastala, když zhruba dva měsíce před odletem (jo, taková expedice se plánuje tak rok, rok a půl...) dva z účastníků odpadli - jeden spadl z Matterhornu a ležel ve Schweizu ve špitále a druhý odřekl z finančních důvodů. Tehdy v byla v hospodě U kaštanů v Rosnicích nálada pod psa a všechno bylo jasný: "Ve čtyřech? To je blbost! Konec, finito."
    A milý pan Baum? Copak ten už někdy něco jen tak vzdal? Z tý hospody se odcházelo a všechno bylo jasný: "Ve čtyřech? V pohodě! Bude to stát víc, ale to se zmákne." A zmáklo. Přesto, že měsíc před odletem odvezli Vladimíra totálně zhroucenýho do špitálu (přetaženej organismus zřejmě dal načas výpověď). Ten chlap sice odletěl asi až čtrnáct dní po ostatních, ale nakonec vystoupil na vrchol a sjel ho na lyžích!! (Dle jeho vlastních slov: "...kdyby mě tam Robin nevyrval, nikdy bych se tam nedostal.."Ale byl to výkon, který všechny překvapil). To se událo 8.října 1998. A 9.října kolem 10.00 hod se po celonočním výstupu alpským stylem zahájeném 8.října cca v 17.00 hod. z vrcholu hlásí sólolezec Láďa Prieložný (ostatními pokládáno za nejvýraznější výkon celé expedice). Pak následovala lahev whisky a dál už to není důležitý... (Nějaký články o tom všem kolovaly po Internetu a vyšlo to i ve Ski magazínu, ale tam teda nic moc a ještě zrcadlově otočený fotky.)

    (A od teď se začíná rýsovat pomalu Cho Oyu - pozn.redakce): Důležitej moment přišel asi hodinu po jejich návratu domů, když se "to" nahrnulo k nám do bytu a začalo "to" blábolit cosi o, tuším že, Shisha Pangmě, nebo něčem podobně šíleném. V tu chvíli jsem si říkala "Jasně, to víš, že jo..." (Asi mi rozumíte, Noviny. Ne?). Jenže Baum je Baum a při otázce, kdo vyhraje: "Já nebo hory?", znám odpověď předem a ani jsem se ho na to neptala. (Ocenil to.)
    Tentokrát bylo to organizování o něco snažší v tom, že byly vytvořeny potřebné kontakty a to jak doma, tak v Nepálu. Ačkoli šli nahoru z tibetské strany, organizace probíhala přes nepálskou agenturu EVEREST ADVENTURE Mr.Nawanga. Od něho si také "půjčili" kuchaře Nira (v 1. Pádě: Nir Kumar Basnet), který na minulé expedici působil jako sirdar a velmi se osvědčil jako profík i jako skvělej kamarád. (Předloni měli s sebou ještě jednoho Nepálce, a to Dilího, který fungoval jako kuchař a kterého mám dodnes "na talíři"- jak ten vařil! Na oba ovšem letos nezbylo. Číňani chtěj za cizí pomocníky "nekřesťanský prachy").
    Styk s Čínou a vše, co k tomu náleží zajišťovala jedna italská agentura. Přijde to sice dráž, ale ušetří se spousta času a nervů. Finanční stránka věci byla letos právě tou náročnější, protože veškeré poplatky jsou samozřejmě vyšší než na sedmitisícovku a navíc ten nešťastný kurs dolaru. Pokud mám přehled, přišlo to celý asi na 2.5 mil Kč. To je pálka, co? (Je to fakt drahej koníček!). Tohle "ustát" stojí spoustu dřiny, přesčasů, odříkání, lítání, telefonátů, benzínu a nestíhání všeho, co by se stíhat mělo, z toho pak pramení i spousta nejrůznějších konfliktů, takže spousta nervování, nevyspání atd. atd. A k tomu zvládnout všechny běžný každodenní i nekaždodenní povinnosti.
    No a to další už všichni znáte z expedičních mailů z Nepálu. :-)

    Jana Střihavková