Horolezecký tým expedice
na Cho Oyu, podzim 2000
(vrchol: 2.10.-Václav Pátek, 5.10.-Jan Kalousek,
Vladimír Smrž;
V.Smrž se týž den stal prvním Čechem, který sjel
osmitisícovku na lyžích)PRAHA 20.října - Ještě
než se úspěšní horolezci z Cho Oyu vrátili domů do
Čech, poprosily Horolezecké noviny Janu Střihavkovou,
přítelkyni Robina Bauma, zda by neprozradila něco o
karlovarské části týmu, kterou dobře zná.
S vědomím, že horolezci nemají rádi, když se o
nich moc mluví, ale že Ti, co o nich čtou, by je zas
chtěli "znát" trochu víc, kuly noviny a Jana
S. společně pikle.
Píše Jana Střihavková:
Ahoj
Horolezecký noviny,
Tak jsem si řekla, že zasednu k těm
"životopisům", ať to mám z krku... Nevím
jak budete spokojený, pač nemám přesně představu,
jakou vy máte představu, tak to vemu trochu úředně a
trochu "po svým". Nějak si to už přeberete.
O Robinovi toho vím samozřejmě nejvíc, tak to asi
bude rozmáchlejší...

Vladimír
Smrž - 35 let, K. Vary, člen HO Slovan K. Vary. K
jeho koníčkům patří vodáctví, cyklistika, lezení
na skalách (v horách nikdy nelezl a ani na skalách
nemá nějaké výrazné výstupy, spíš takový ty
klasiky, ale rozhodně postupně "zvyšuje
laťku") a samozřejmě skialpinismus. Lyžovat
začal zhruba ve dvaceti letech a se samotným
skialpinismem někdy v polovině devadesátých let a je
podle Robina (Bauma - pozn. redakce) tím přírodním
talentem, kterému všechno "jde samo", rok od
roku se výrazně zlepšuje, takže v Tatrách již
sjíždí i velmi extrémní sjezdy, má za sebou
několik výstupu a sjezdů i v Alpách (viz Robin), na
lyžích jsou s Robinem partneři. Jeho
nejvýraznějším úspěchem je výstup a sjezd z
vrcholu Tarke Kang (Glacier Dome, 7202 m) v roce 1998 a
nyní samozřejmě Cho Oyu.
Moje pozn.: Vladimírovou velkou předností je
jeho neohroženost, prostě si věří, dokáže velice
dobře odhadnout svoje možnosti a nechybí mu odvaha. Je
to spíš kliďas, ale ne stoik, ovšem zásadně nic
nestíhá, takže když se řekne "ve čtyři",
v pět se možná vyrazí... S Robinem jsou partneři na
lyžích a velice dobře si na nich rozumí a vzájemně
se doplňují. Pokud se týče schopností "sjet
to", jsou si dnes už asi naprosto rovnocenní.
Vladimír se spíš spoléhá na Robinova rozhodnutí a
nechává se vést a naopak Robin se jím nechává tak
trochu "vyhecovávat" k větším výkonům (to
je aspoň můj dojem...).
Josef
Peterek - 48 let, pochází z Opavy, žije v
Mariánských Lázních, je výborný lezec jak na
skalách, tak v horách, má mnoho výstupů v Tatrách a
Alpách (mj. Eiger - má rekord v sestupovém
čase - ten let prej netrval dlouho, delší to bylo v
nemocnici).
Moje pozn.: Pepíka znám už od předchozí
expedice na Tarke Kang, je to trochu divoch, až bohém
(doma to s ním maj asi dost těžký...) a dost
svéráz, tímpádem trochu
"nepředvídatelnej" zato však skládá
básně - takže poeta výpravy - pro horolezce asi
trochu netypické, ale jinak je to stejný
"zvíře" jako ty ostatní .
"Doktor", Mudr. Libor Chrastil - chirurg
karlovarské nemocnice, 40 let. Libor je velký fanda do
hor, provozuje VHT a cyklistiku (velmi intenzivně), má
výbornou fyzičku, ambice na vrchol neměl. Jeho
"životním snem" je poznat Nepál, Tibet a
vůbec Himaláje, také atmosféru "opravdové
expedice" a celá věc ho zajímá také z
profesionálního hlediska lékaře (s sebou táhli díky
němu dva sudy s léky a lékařským vybavením,
včetně přetlakové komory a operačních
nástrojů...)
Moje pozn.: Doktora znám poměrně krátce, asi
půl roku, přihlásil se "dobrovolně" na
základě informace od jednoho jiného našeho kamaráda,
nabídl se "jako felčar", takže tak moc toho
o něm nepovím, rozhodně ale mezi tou
"horolezeckou zvěří" působí naprosto
opačným dojmem "slušňáka" a
"intouše", hraje na klavír a ze všech
nejvíc na něm bylo vidět, jak strašně se těší.
Jen tak mezi námi - ty ho tam asi pěkně zkazej. :-)
Pavel
Machovec - 40 let, letecký konstruktér, žije v
Třebíči, pracuje v Praze. Výstupy v Tatrách,
Alpách, účastník výpravy na Island Peak v údolí
Solo Khumbu e expedice Jiřího Nováka Tibet 1996 na Cho
Oyu.
Moje pozn.: Viděla jsem ho jen jednou a je to
člověk velice nemluvný a nenápadný. Tipuju ho sice
na velkého individualistu, ale současně spolehlivce a
člověka velmi zodpovědného (jak ostatně naznačovaly
přípravy expedice...), z čehož plyne, že o něm
dohromady nic nevím. Přihlásil se na základě
informace od J. Nováka (ČHS), do té doby se s
žádným z kluků neznal.
Miro
Pelc - o něm se píše v Encyklopedii horolezectví
a asi o něm víte od Vaška Pátka, tak tedy jen moje
pozn.: Bavič výpravy a lidový vypravěč a hrozně
ukecanej chlap, ale skvělej.

Robin
Baum - 31 let, člen HO Slovan K. Vary.
Asi od pěti let lyžuje, v dětství a raném
mládí závodně za Ski klub Karlovy Vary a jak sám
říká: "... bez větších úspěchů ... zas
takovej talent sem nebyl..." (Lyžuje ale
samozřejmě skvěle a velmi stylově).
Myslím, že zhruba ve dvanácti letech se
"zahleděl" do horolezení. Opět dle
vlastních slov si všechno co umí, musel těžce
vydřít, protože opět: " ...takovej talent sem
nebyl...".Písek mu moc nesedí ale na
"druhým"přelezl dost těžkých cest.
Rozhodně inklinuje víc k horám. K jeho největším
horolezeckým úspěchům patří S stěna Triglavu
(toho si cení asi nejvíc), výstupy na Kavkaze (S
stěna Tetnuldu a další) a v Alpách (např. Piz
Badile, Piz Cengalo, Petit Dru a Dolomity). A dál
samozřejmě spousta letních i zimních výstupů v
Tatrách (např. S stěna Malého Kežmarského
štítu). Není zrovna úplný horolezecký eso ( ...zas
takovej talent není...), ale rozhodně se dá říct,
že hory jsou jeho životním stylem a filozofií (a
podle toho to taky vypadá ...mají vždycky přednost).
Co je na něm možná ještě zajímavé, je fakt, že
jeho pojetí horolezectví se víc blíží pojetí v
50-tých letech (jeho velké vzory jsou H. Buhl, R.
Kuchař apod.) než současným módním trendům.
V posledních letech se ale víc než lezení
věnuje skialpinismu, se kterým se setkával při
lezení v Tatrách a který mu zcela učaroval, protože
představuje spojení obou jeho vášní a zhruba koncem
osmdesátých let (asi 88 nebo 89 - přesně nevím)
"to" začal zkoušet sám a poté, co jednoho
krásného dne prošel "náročným testem"
tatranských skilapinistů (sjezd kteréhosi z
příšerných strmých tatranských žlabů), byl
"přijat mezi Slováky" a absolvoval
nejrůznější extrémní sjezdy společně s T.
Hromádkou a dalšími. Později se stal jeho
"stálým partnerem na lyžích" Vladimír
Smrž, který v té době se skialpinismem začínal a
společně pak zdolali další vrcholy a žlaby v
Tatrách (např. z poslední doby: Gerlach,Vysoká,
Jahňačí št., Satan, Kolový št. atd. atd.) a v
Alpách, kde se jedná spíše, než o extrémní sjezdy,
o takové ty nekonečné choďáky s velkým
převýšením (např. Monte Rosa, oblast Mont Blancu,
Ortler, Ötztal, Bernina - jeho oblíbená oblast).
Největším úspěchem je samozřejmě sjezd z vrcholu
Tarke Kangu (Glacier Dome, 7202 m) v r. 1998.
Je to vyloženej kliďas, dokonce až Sfinga - na
něm málokdy poznáš, co si doopravdy myslí. Někdy
mám dojem, že je asi robot, protože má minimální
potřeby, snad nikdy mu není zima, nemá hlad a
žízeň. Za jeho zásadní "přednost"
považuju to, že má vrozenej cit pro hory a
"jejich náladu", dokáže "vycítit
nebezpečí" (on sám tomu říká, že "má
strach"), takže s ním má člověk v horách pocit
velké jistoty (horší je, že on tu jistotu mívá i
tam, kde já dřevěním strachy ...to pak mívám chuť
"vraždit") a má navíc strašně moc
nastudováno z literatury o horách. A další jeho
výrazná vlastnost je spolehlivost - když něco
slíbí, může se přetrhnout (a já jeho ... to jdou
totiž stranou i třeba moje narozeniny ...). Aby ale
nevypadal jako klaďas z americkýho seriálu: když je
"mezi svejma", tj. horolezcema, z toho naprosto
seriózního mladého muže se stává naprostý zvíře
a dokonale zapadá, že jenom zíráš...
Asi vzhledem ke své povaze bývá Robin jaksi
automaticky stavěn při všech skialpinistických
výpravách (a to jak jejich "pánských", tak
i společných, kdy berou "nás ženský") do
role vůdce a nakonec to tak dopadlo i při obou
expedicích. Je to takovej bejk (ostatně i podle
znamení zvěrokruhu), kterej když se zabejčí, nic s
ním nehne. Naopak. Většinou hne on s něčím.
(Jak
to vypadalo před expedicí Tarke Kang (Glacier Dome,
7202 m, podzim 1998) - pozn. redakce:) Tak nějak to
taky bylo na Silvestra 1996 na Brnčálce v Tatrách, kdy
se chytil toho "opileckého nápadu" vypravit
se do "pořádných hor". Ze všech
tehdejších aktérů zbyli nakonec jen Robin a
Vladimír, k nim se přidali a vytrvali ještě Láďa
Prieložný (HS Nejdek - Krušné Hory) a Pepík Peterek.
Ostatní odpadli velmi brzy. Tehdy bylo všechno o to
těžší, že vlastně neměli ani zkušenosti ani
příliš mnoho informací, proto je museli, tedy spíš
Robin, pracně sbírat. Nejvýrazněji mu pomohl Jiří
Novák (předseda ČHS) a po té, co sešlo z plánu jet
na Chogolisu (tam, co zahynul Hermann Buhl...) kvůli
válečnému konfliktu, doporučil horu Tarke Kang (také
Glacier Dome 7202 m) jako vhodnou pro
"začátečníky".
Kdo nikdy neorganizoval takovou expedici, těžko
si dovede představit, co to obnáší (já jsem tomu
byla hodně blízko a přesto nevím zdaleka o všem).
...Kolik se toho musí zařídit a vyřídit (na kolik
jenom přijdou ty telefony a benzín...). Nejhorší
situace ale nastala, když zhruba dva měsíce před
odletem (jo, taková expedice se plánuje tak rok, rok a
půl...) dva z účastníků odpadli - jeden spadl z
Matterhornu a ležel ve Schweizu ve špitále a druhý
odřekl z finančních důvodů. Tehdy v byla v hospodě
U kaštanů v Rosnicích nálada pod psa a všechno bylo
jasný: "Ve čtyřech? To je blbost! Konec,
finito."
A milý pan Baum? Copak ten už někdy něco jen
tak vzdal? Z tý hospody se odcházelo a všechno bylo
jasný: "Ve čtyřech? V pohodě! Bude to stát
víc, ale to se zmákne." A zmáklo. Přesto, že
měsíc před odletem odvezli Vladimíra totálně
zhroucenýho do špitálu (přetaženej organismus
zřejmě dal načas výpověď). Ten chlap sice odletěl
asi až čtrnáct dní po ostatních, ale nakonec
vystoupil na vrchol a sjel ho na lyžích!! (Dle jeho
vlastních slov: "...kdyby mě tam Robin nevyrval,
nikdy bych se tam nedostal.."Ale byl to výkon,
který všechny překvapil). To se událo 8.října 1998.
A 9.října kolem 10.00 hod se po celonočním výstupu
alpským stylem zahájeném 8.října cca v 17.00 hod. z
vrcholu hlásí sólolezec Láďa Prieložný (ostatními
pokládáno za nejvýraznější výkon celé expedice).
Pak následovala lahev whisky a dál už to není
důležitý... (Nějaký články o tom všem kolovaly po
Internetu a vyšlo to i ve Ski magazínu, ale tam teda
nic moc a ještě zrcadlově otočený fotky.)
(A od
teď se začíná rýsovat pomalu Cho Oyu -
pozn.redakce): Důležitej moment přišel asi hodinu po
jejich návratu domů, když se "to" nahrnulo k
nám do bytu a začalo "to" blábolit cosi o,
tuším že, Shisha Pangmě, nebo něčem podobně
šíleném. V tu chvíli jsem si říkala "Jasně,
to víš, že jo..." (Asi mi rozumíte, Noviny.
Ne?). Jenže Baum je Baum a při otázce, kdo vyhraje:
"Já nebo hory?", znám odpověď předem a ani
jsem se ho na to neptala. (Ocenil to.)
Tentokrát bylo to organizování o něco
snažší v tom, že byly vytvořeny potřebné kontakty
a to jak doma, tak v Nepálu. Ačkoli šli nahoru z
tibetské strany, organizace probíhala přes nepálskou
agenturu EVEREST ADVENTURE Mr.Nawanga. Od něho si také
"půjčili" kuchaře Nira (v 1. Pádě: Nir
Kumar Basnet), který na minulé expedici působil jako
sirdar a velmi se osvědčil jako profík i jako skvělej
kamarád. (Předloni měli s sebou ještě jednoho
Nepálce, a to Dilího, který fungoval jako kuchař a
kterého mám dodnes "na talíři"- jak ten
vařil! Na oba ovšem letos nezbylo. Číňani chtěj za
cizí pomocníky "nekřesťanský prachy").
Styk s Čínou a vše, co k tomu náleží
zajišťovala jedna italská agentura. Přijde to sice
dráž, ale ušetří se spousta času a nervů.
Finanční stránka věci byla letos právě tou
náročnější, protože veškeré poplatky jsou
samozřejmě vyšší než na sedmitisícovku a navíc
ten nešťastný kurs dolaru. Pokud mám přehled,
přišlo to celý asi na 2.5 mil Kč. To je pálka, co?
(Je to fakt drahej koníček!). Tohle "ustát"
stojí spoustu dřiny, přesčasů, odříkání,
lítání, telefonátů, benzínu a nestíhání všeho,
co by se stíhat mělo, z toho pak pramení i spousta
nejrůznějších konfliktů, takže spousta nervování,
nevyspání atd. atd. A k tomu zvládnout všechny
běžný každodenní i nekaždodenní povinnosti.
No a to další už všichni znáte z
expedičních mailů z Nepálu. :-)
Jana
Střihavková
|